Řekni něco

Kavárna či bar. Tři ženy a tři muži spřádají neustále se proměňující pavučinu vztahů: muž a žena, muži spolu a ženy spolu, všichni proti jednomu, vůdce a tlupa, skupina haštěřivců, zamilovaná dvojice, …
Vše se ale děje v náznaku, jako kdyby šlo o kolektivní paměť, z níž se vynořují archetypální obrazy.


dramaturgie:

Martina Musilová

hrají:

Daniel Šváb, Petr Vančura, Barbora Mišíková, Pavol Smolárik, Dora Bouzková/Vendula Holičková , Petra Lustigová

kostýmy:

Ivana Kanhäuserová

produkce:

jedefrau.org

scénář a režie:

Jiří Adámek

scénografie:

Darinka Giljanović

trénink:

Zuzana Sýkorová

délka představení:

60 min


Mluví se soustavně, přesto však nezazní jediné konkrétní slovo: komunikuje se chrčením, bručením, cvrlikáním, scatováním, polozpíváním, rytmizováním, pokřiky a výkřiky. Vzniká tak zvláštní divadelní jazyk na pomezí mluvy a zpěvu, rozehraných výstupů 

a hudebních ploch, jazyk směšnosti, na niž se rychle zvykne.

Podnětem k tomuto propojení hlasu, komunikace a vztahů byl vývoj člověka od lidoopů po Homo sapiens. Podle současných antropologů totiž lidská řeč kdysi dávno vznikla kvůli čím dál komplikovanějším mezilidským vztahům.

Dalším inspiračním zdrojem bylo pozorování hostů v kavárnách, cestujících v pražských tramvajích, ale i nahrávky písní a obřadů původních společenství v Africe, Asii, Jižní Americe
či severoamerických indiánů.

Když píšu scénáře, žene mě to pryč z domu. Už léta vysedávám
po kavárnách. Rozmístění stolků a židlí a hlavně vzájemná pozice hostů vytváří vždy zajímavé konstelace. Jejich gesta, výmluvnost
či mlčenlivost, nudou zastřený pohled nebo přemrštěná mimika toho hodně prozradí.
Od jiných stolků k nám leckdy zaletí zvláštní intonace, ale málokdy jednotlivá slova. Jsme svědky mikropříběhů, které jsou
o to napínavější, že se nikdy nedozvíme jejich podstatu.

K tomu, abych se pokusil zachytit podobnou směsici nahodilosti
a osudu, banality a fatality mně pomohlo, když jsem si přečetl novodobé teorie o vzniku lidské řeči. Už nemluví o tom,
že se lidé potřebovali dohodnout při lovu a obraně, ale převládá přesvědčení, že řeč umožnila orientovat se v čím dál početnější tlupě
a komplikovanějších vztazích.

Protože nám jde o řeč a hlas, ve kterém se projevují instinkty a touhy, nikoli intelektuální pojmy, rozhodli jsme se vypustit skutečná slova
a zůstat u zvuku, rytmu a melodie.


Hlas se odpoutává od těla a od reálné situace, v níž se lidé na scéně nacházejí. Často nás někdo přitahuje či odpuzuje a nevíme proč. O tom všem v „Řekni něco“ vypráví mluva beze slov. Diváci sledují síť vztahů skutečných, ale i nikdy neuskutečněných, vztahů trvajících celý život, nebo jen několik vteřin. Všechno se děje najednou a divák si tedy musí vybírat, na koho kdy upře pozornost.
Mluví se hodně o naší době jako epoše vypjaté individuálnosti. Ale pořád jsme bytostně závislí na lidském společenství, bez kterého se nemůžeme řádně vyvinout, nemůžeme přežít a jehož ztráta by pro nás znamenala nepřekonatelný stesk.


Jiří Adámek

Podpořily:

Motus, produkce divadla Alfred ve dvoře, Ministerstvo kultury ČR, Magistrát hlavního města Prahy