Na útěku

„Oblíkej se nenápadně, udržuj se v čistotě, hlídej si neutrální výraz v tváři a v divadle si sedej u uličky blízko východu!“

Na útěku. Pohyb v noci cizí krajinou, dlouhé hodiny čekání, zvuky, hluky, vůně a pachy, výkřik, pot a zrychlený dech.

Premiéra 25/11/2015 Experimentální prostor NoD

Před rokem jsme se s výtvarnicí Ivanou Kanhäuserovou poprvé pokusili o příběhy, které divák nedostane naservírované se vším všudy, nýbrž si je musí intenzivně představovat a domýšlet. Byla to jednorázová akce. Ivana popisovala vizuálně pestré obrazy, přičemž diváci hleděli na jemně nasvícené prázdné jeviště. Chtěli jsme v divadelně-nedivadelním způsobu vyprávění pokračovat, jen se nám zdálo nepatřičné, aby takto exponované příběhy zůstaly na úrovni pouhých hříček. Nastalo tedy hledání správného příběhu. Při té příležitosti jsem se spolupracovníkům přiznal k soukromému tabu, které bych rád divadelně otevřel, jenom jsem nevěděl, kudy na to. Měl jsem na mysli židovské kořeny mé rodiny a tragický konec většiny příbuzných za druhé světové války. S pomocí rodinných dokumentů a vyprávění rodičů jsem poskládal osudy svých předků. Zároveň jsme se s výtvarnicí i dramaturgyní shodli na tom, že hrůza holocaustu je příliš absolutní, že není možné ji estetizovat. Že nás ale lákají individuální osudy ve své každodennosti. Při četbě autobiografií těch, kdo přežili koncentrační tábory, jsem začal obdivovat u některých výjimečně odolných jedinců odhodlání bojovat o přežití. Tak jsme dospěli místo zobrazování beznaděje k ohromující vitalitě. A vznikla představa člověka na útěku.

To už jsme se vzdalovali odkazům na Osvětim. Mnohé inspirace jsme získali při četbě autentické zprávy bratrů Mašínů či z různých útěkářských filmů. A pak jsme začali rozvíjet příběh vlastní, v němž jsme využily epizody či opakující se motivy z různých pramenů.

Ve chvíli, kdy byl téměř napsán, zaplavila Evropu vlna zoufalých lidí z okolních, válkou či bídou postižených oblastí. Být na útěku znamenalo najednou něco jiného než dřív. Zesílil v nás pocit, že je třeba nabídnout příběh, ve kterém není podstatná doba a místo, ale věčné útrapy člověka, jenž se nikoli vlastní vinou ocitne v nesnesitelné situaci a nechce se vzdát.

- Jiří Adámek -

Koncepce: Jiří Adámek, Ivana Kanhäuserová, Martina Musilová

Scénář a režie: Jiří Adámek

Scénografie: Ivana Kanhäuserová

Hudba: Michal Nejtek

Dramaturgie: Martina Musilová

Hlasy: Martin Finger, Maxime Mededa, Alessandro Motta, Ibrahim Ndiaye, Dragan Stojčevski, Matthias Straub a Hasan Zahirović

Zvukový design: Jan Veselý

Na scéně: Ivana Kanhäuserová, Petra Lustigová a Jan Mikušek